Sedm z deseti. Tolik lidí vyhledá mé služby se stejnou potřebou. Nachází se v poločase, přemýšlí kudy se vydat dál. Vyhořeli a snaží se chytit druhý dech. Když mě navštíví, otevíráme společně pandořiny skříňky a pracujeme na tom, aby svůj stav přijali a posunuli se.
Hodně klientů, kteří za mnou s tímto problémem přichází, jej nedokáže přesně definovat. Netuší, proč jim radost z nového auta, partnera nebo adrenalinového zážitku tak rychle vyprchala a emočně jsou na tom stejně jako před pár dny. V šedi, ze které je skoro nemožné se vymanit.
I ti nejlepší se někdy cítí jako dostihoví šampioni na odstřel
Poznala jsem hodně manažerů a lidí na vedoucích postech, kteří den co den bryskně definují problémy a okamžitě je řeší. Tedy, pokud nejde o jejich vlastní stav.
Většinou mají jednu věc společnou. Makají. Nezastavují se. Nezpomalují. Jsou zvyklí na vysokou rychlost a soustředěné výkony. Řeší hlavně svoji práci a vyhoření nemají v dlouhodobých plánech.
Jsou jako dostihoví koně, kteří vidí jenom cíl. To, že se mohou uštvat, už dávno nevnímají. Postupem času pochopí, že je něco bolí. Ale neví kde. A většinou ani netuší, kdy se tahle bolest objevila. Naštěstí jim ale dojde, že to musí řešit.
Neznám matku, která by to v půlce porodu vzdala. Vy ano?
Říká se, že když si přiznáte svůj stav, máte z půlky vyhráno. Já dodávám, že je to z té lehčí půlky.
Uvědomění a vůle něco změnit je první a extrémně důležitý krok. Rozhodně to ale nejde samospádem. Vyřešit situaci, do které jste se dostávali několik let vás bude stát hodně tvrdé práce. Bude to bolet, ale vy nesmíte cuknout a musíte se soustředit na to, co právě prožíváte. A také na to, co přijde. Někdy to přirovnávám k porodu. Tělo matky se připraví na to, že začne rodit a pak už to nejde vzít zpět. Hodně to bolí, ale už se při tom nikdy neohlédne. Má totiž cíl.
Často také varuji před krátkodobými řešeními. Znáte to. Když vás bolí hlava, není nic jednoduššího, než si dát prášek. A když se bolest objeví druhý den znova, sáhnete po dalším. Jenže tohle neřeší podstatu vašeho problému. Hlava vás s největší pravděpodobností bolí z nějakého důvodu. A vy ho ignorujete. V tomhe chování ale nejste sami, dělá to tak velká část naší společnosti.
Divadelní herci se také nepřevlékají na scéně
Existuje spousta technik, jak s nastupujícími změnami, vyhořením nebo hledáním sama sebe pracovat. Žádná z nich ale není krátkodobá a už vůbec nefunguje jako utišující prostředek.
Klientům vždycky říkám, že když si uvědomí v jakém stavu jsou a přijmou ho, bude se jim vše řešit o poznání lépe.
V práci to přece dělají úplně stejně. Když se objeví problém, vyřeší ho a jdou dál. Nezavírají před ním oči. Každý má nějaké problémy, každý s něčím bojuje. A důležité je, abychom na tyhle problémy nevyčerpali veškerou energii.
Někdy klientům říkám, aby si sami sebe představili jako herce na divadle. Ti také odevzdají to nejlepší na jevišti. Sehrají, co mají a pádí do zákulisí. Na to, aby v něm mohli fungovat a nespadli vyčerpáním na zem potřebují také nějakou energii. Ale rozhodně ji nepotřebují taková kvanta jako před nekompromisním publikem.
Z extrému do extrému. Nebo přímou cestou k vyhoření?
Když přijdete se syndromem vyhoření za terapeutem, bude pracovat s vaším podvědomím. Koučové to dělají podobně. Oba specialisté vás nutí do vědomých voleb. Do převzetí odpovědnosti za to, co se s vámi děje. Za své myšlenky a za své činy.
Líbí se vám nějaká představa a nemůžete se jí zbavit? Třeba ta, že budete mít nejdražší a nejlepší auto v ulici? Fajn, klidně na to myslete hodinu denně, když vás to tak láká. A pak zvažte, jestli by vám realizace tohoto snu přinesla uspokojení i v reálném životě. Nebo byste týden od koupě začali myslet na něco jiného? Ano, je to velká odpovědnost.
Během koučinku často pracuji s lidmi, kteří jsou úspěšní a něco vybudovali. Projevují velké úsilí, nepolevují a stojí si za svým, aby vyhrávali. Proto jsou, alespoň co se týče jejich kariéry nebo materiálního zajištění, na vrcholu.
Ale je to vykoupeno. Makají od rána do večera. Potřebují neustálý přísun podnětů, změn a situací, které je třeba řešit. A jak extrémně pracují, tak i extrémně relaxují. Neumí jen tak vypnout. Musí pochopit, že rovnováha je mnohem lepší než jakýkoliv extrém, který jim život nabízí. Mohli bychom říct, že znají jen černou a bílou a zapomínají na to, že mohou využívat celé barevné spektrum.
Teď ukaž co umíš, koučko!
Mí klienti jsou většinou rváči, individuality s obrovskou energií. Když mluví o svých problémech, nehroutí se u toho. Většinou je ale poznávám ve fázi, kdy je těžké tuhle energii vydolovat.
Přicházejí za mnou, když si uvědomí, že jsou podráždění, často vyjedou a až zbytečně moc trvají na svém.
Znala jsem jednoho generálního ředitele. Skvělý chlap. Vybudoval úspěšnou firmu. Má skvělé zaměstnance. Najednou se to změnilo. Začal být panovačný, direktivní a každý demokraticky odsouhlasený návrh měl chuť smést ze stolu. Měl totiž pocit, že mu nabourává jeho koncept a energii. Naštěstí věděl, že je něco špatně a otevřeně to řešil.
Druhý protipól jsou ti, kteří přesouvají odpovědnost na někoho jiného. Takoví, kteří se u mě posadí do křesla a jakoby rovnou na celou místnost zařvali: „Tak ukaž, co umíš, koučko!“ Mnohdy jde o lidi usazené hodně nahoře. Na lidi, kteří jsou zvyklí na servis a na to, že za ně věci řeší někdo jiný. Ale takhle to v koučinku nefunguje.
Mám na tebe pět minut, budou ti stačit antidepresiva?
Bohužel se potkávám i s klienty, kterým se nedostalo adekvátní péče. Úspěšný majitel firmy prodávající zahradní potřeby šel za psychiatrem. Jednomu se do toho moc nechtělo, ten druhý zase neměl čas. Výsledek? Majitel firmy odcházel po pár minutách z ordinace s antidepresivy. Bez hlubší znalosti, důkladné analýzy. Jen tak.
Když chcete řešit něco tak komplexního a složitého jako jste vy sami, musíte se smířit s tím, že to chvíli trvá. Není to otázka jedné návštěvy u specialisty. Věnujte tomu adekvátní úsilí.
Během prvního, druhého a někdy i třetího, čtvrtého a pátého sezení s klientem probírám techniky práce na nich samotných. Problémy rozebereme na atomy a každý atom společně řešíme z pohlede rozumu a logiky a z pohledu srdce a emocí. U rozumové stránky si projdeme různé analýzy, situační koučink a zkusíme si řešení některých situací. Emoční stránku a mentální nastavení prozkoumáme ukotvením sama do sebe (položíme si otázku, kdo jsme), podíváme se na sebevědomí, sebepoznání a sebeuvědomění a zkusíme přeprogramovat své myšlení. Když se tyhle dvě roviny spojí, tak to funguje dokonale.
Odmakat si to ale musí sami. My spolu otevřeme pandořinu skříňku a podíváme se, jaké „poklady“ se v ní za ty roky nastřádaly. Někdy to zvládneme i na první dobrou. Ale to je výjimečné. Koučink je to hodně o důvěře. Někomu to jde snadněji, někdo je nedůvěřivý. Po chvíli ale klientům přestanou některé věci, které společně pojmenováváme, vadit. Přestanou se ošívat. A když se všechen ten „hnus“ začne valit ven, mohou stoupat zase nahoru.
Webové návody na štěstí vám úspěch nezaručí
Klienti si často myslí, že si jednou popovídáme a máme hotovo. Nic není dál od pravdy.
V dnešní době najdete během pár kliknutí návod na všechno. Od deseti motivačních knih vedoucích ke skvělé kariéře až po třicet osvědčených rad na záchranu vašeho manželství. Těmito radami se můžete řídit. Nepůjdete ale nijak do hloubky a hlavně na celou věc budete sami.
Ne každému vyhovuje reflexe a konfrontace s vlastními myšlenkami a emocemi. A tyto rychlé návody na život nám často poskytují útočiště od poznání skutečného problému, protože nám implikují, že to zvládneme rychle a bez minimálního zapojení. Bez tvrdé práce.
Ale v tomhle případě je to zatraceně potřeba. Nechcete přece opakovat stejné chyby, neustále pokládat identické otázky nebo kupovat další a další knihy za účelem neproduktivního samostudia.
Mým hlavním cílem je klienty rozmluvit a otevřít, aby mohli v prvé řadě vést dialog se sebou samým. Kdyby šel dialog naučit formou desetibodového článku, otevřela bych si poradnu na webu.
Taky se tak bojíte odsouzení?
Sebepoznání je také o tom, že můžu (a většinou také začnu), být takovým, jakým doopravdy jsem. Všude to čteme, slyšíme o tom, ale aplikovat to do našeho vlastního života je těžké.
Lidé většinou vyhoří jen proto, že popírají sami sebe. A neví o tom.
- „Pomohlo mi, že jsem si uvědomil své potřeby.“
- „Někdy je lepší se něčeho vzdát.“
- „Měl jsem strach, aby na mě něco nepraskalo, ale vlastně nebylo co.“
Tyhle věty čas od času slýchávám. Často také vidím, že se někdo bojí odsouzení. Okolí nás ovlivňuje mohem více, než si přiznáváme. Bojíme se, že se ostatním nezalíbíme nebo nás dokonce označí za nuly. A nuly přece za kamarády nikdo nechce.
Někdo s radami získanými z koučinku a poradenství pracuje lépe, jiný hůř. To už já ale neovlivním. Smířila jsem se s tím, že můžu pomoci jen v určité fázi řešení problému.
Pokud se s vámi potkám, navedu vás na správnou cestu. Zbytek už je na vás.
