Odpovědnost za druhé: „Když to neudělám já, neudělá to nikdo.“

Hromada dokumentů, notebook a šálek kávy na pracovním stole symbolizující přetížení a množství povinností

„Když to neudělám já, neudělá to nikdo.“

„Dlouho jsem si myslela, že pomáhám. Ve skutečnosti jsem za druhé přebírala jejich odpovědnost a dá se říct, že i život.“

Příběh je inspirován skutečnou klientkou z mé praxe. Z důvodu zachování anonymity bylo změněno jméno i některé rozpoznatelné detaily.

S čím klientka přišla

Alena. 52 let. Vedoucí ekonomického oddělení ve větší společnosti. Doma manžel, dvě dospělé děti a maminka, o kterou se postupně začala starat.

Když přišla na naše první setkání, byla úplně vyčerpaná.

Ne proto, že by nezvládala svou práci.

Ale proto, že měla pocit, že musí zvládnout úplně všechno.

V práci neustále dokončovala úkoly za svůj tým.

Když někdo nevěděl jak, raději to udělala sama.

Když kolega udělal chybu, automaticky ji opravila.

Měla pocit, že když nebude všechno kontrolovat, začne se všechno hroutit.

Stejné to bylo doma.

Řešila partnerovy starosti, organizovala život celé rodiny, pomáhala dospělým dětem s jejich problémy a starala se o maminku víc, než bylo nutné.

Na otázku, proč to všechno dělá, se na chvíli zamyslela a pak řekla větu, která se stala klíčem k celé naší spolupráci.

„Když to neudělám já, neudělá to nikdo.“

Co jsme spolu dělaly a proč právě tohle

Na začátku to vypadalo, že řešíme přetížení.

Velmi brzy se ale ukázalo, že problém není v množství práce.

Byl v tom, že Alena na sebe přebírala odpovědnost, která jí vůbec nepatřila.

Nejen za pracovní výsledky.

Dokonce i za emoce druhých lidí.

Za jejich rozhodnutí.

Za jejich chyby.

Za jejich spokojenost.

Za jejich život.

Pod tím vším se skrývala hluboká přesvědčení.

Musím být ta silná.

Musím druhé chránit.

Nemohu nikoho zklamat.

Když to neudělám já, nedopadne to.

Postupně jsme objevovaly, že tento způsob fungování vznikl mnohem dříve.

Už jako dítě převzala roli té, která drží rodinu pohromadě.

Naučila se být zodpovědná za to, aby byli ostatní v pořádku.

Jenže tento vzorec si nevědomky přenesla i do dospělého života.

Pracovaly jsme proto především s tím, kde končí její odpovědnost a kde začíná odpovědnost druhých.

Co skutečně může ovlivnit.

A co už není její úkol nést.

Spolupráce probíhala v několikaměsíčním programu, díky kterému jsme měly dostatek času nejen porozumět tomu, odkud tento vzorec vychází, ale také jej postupně měnit v každodenním životě.

Využívaly jsme koučink, který pomáhal hledat nové možnosti a přenášet změny do běžných situací. Současně jsme pracovaly s hlubšími vzorci chování pomocí terapeutických technik NLP a podle potřeby jsme využily také systemický pohled a prvky rodinných konstelací, které pomohly odhalit souvislosti, jež na první pohled nebyly vidět.

Důležitou součástí spolupráce ale nebylo jen pochopení těchto souvislostí. Společně jsme hledaly konkrétní kroky, jak přestat automaticky přebírat odpovědnost za druhé, nastavovat zdravější hranice a dovolit ostatním nést důsledky jejich vlastních rozhodnutí.

Teprve tehdy začala Alena zjišťovat, že nemusí zachraňovat celý svět, aby byla dost dobrá.

Kde je dnes

Alena nepřestala být člověkem, který druhým rád pomůže.

Dnes už ale ví, že pomoc neznamená dělat věci za druhé.

V práci přestala přebírat úkoly za svůj tým.

Začala více důvěřovat lidem kolem sebe a nechala je nést odpovědnost za jejich vlastní práci.

Doma přestala řešit všechno za partnera i dospělé děti.

Zjistila, že když přestane zachraňovat ostatní, neztratí je.

Naopak.

Její vztahy jsou dnes otevřenější a rovnocennější.

A ona sama má po dlouhé době energii i na svůj vlastní život.

Poznáváte se v Alenině příběhu?

Máte pocit, že když něco nezařídíte vy, nikdo jiný to neudělá?

Že chráníte druhé, přebíráte jejich starosti nebo za ně řešíte problémy?

Možná právě proto jste tak unavení.

Možná nenesete jen svůj život.

Možná už dlouho nesete i život někoho jiného.

Možná právě teď nastal čas položit si jednoduchou otázku:

„Co z toho, co dnes nesu, je skutečně moje?“