Vyhoření: příběh muže, který musel všechno zvládnout sám

„Všichni mě viděli jako silného muže s úspěšnou advokátní kariérou a rodinou. Jen já už jsem věděl, že nemůžu dál. Jeden krok a skončím to.“

Příběh je inspirován skutečným klientem z mé praxe. Z důvodu zachování anonymity bylo změněno jméno i některé rozpoznatelné detaily.

S čím klient přišel

Jiří. 38 let. Velmi úspěšný advokát. Ve společnosti mu dokonce nabízeli spoluvlastnický podíl. Svou kariéru si vybudoval sám. Od studentských let chodil na brigády, velice brzy se osamostatnil a naučil se, že se může a musí spolehnout především sám na sebe.

Měl složitější rodinné zázemí. Rodiče byli rozvedení, maminka neměla dostatek finančních prostředků a jeho otec nebyl součástí jeho života. Dnes má milující ženu, malé dítě a několik blízkých přátel. Lidé kolem něj jej považují za schopného, chytrého a spolehlivého muže. Za člověka, který všechno zvládne.

Když přišel na naše první setkání, řekl mi:

„Já už vlastně ani nevím, co chci. Jen vím, že už nemůžu. Vybudoval jsem si všechno, co jsem si vždycky přál – pracovně i soukromě. A stejně nemůžu dál. Ráno se mi nechce vstát z postele, v práci funguji na autopilota a doma už nemám sílu vůbec na nic. Všude předstírám, že jsem v pohodě, ale nejsem. Nemám sílu, energii ani radost ze života. A přitom bych ji měl mít. Nějak jsem ztratil sám sebe.“

Několik let fungoval v režimu: „Já to všechno zvládnu. Musím. Není jiná možnost.“

Odpočíval méně a méně a své potřeby odkládal na neurčité AŽ. Až si vybuduji pevné místo v práci. Až se to tam usadí. Až mi nabídnou podíl. Až zajistím rodinu…

Jenže ono AŽ se neustále posouvalo.

Celý život žil v přesvědčení, že odpočinek, radost i spokojenost si musí nejdříve zasloužit. A tak se pomalu vytrácela jeho energie, radost ze života i on sám.

Pomoc si dovolil vyhledat až ve chvíli, kdy mu tělo i psychika začaly říkat dost.

Co jsme spolu dělali a proč právě tohle

Ukázalo se, že neřešíme jen vyhoření.

Pod ním se skrýval dlouhodobý životní vzorec: být silný, všechno zvládnout sám, nezatěžovat druhé, postarat se o všechny kolem sebe a nikdy neselhat.

Jenže za tím vším se skrývalo ještě něco hlubšího – přesvědčení, že jeho hodnota stojí na tom, kolik toho zvládne, unese a obětuje pro druhé.

Pracovali jsme nejen s tématem hranic a očekávání, ale především s tím, co ho vedlo k tomu, že své potřeby tak dlouho nevnímal a odkládal. Využili jsme kombinaci koučinku, terapeutické práce, práce se vztahovými vzorci i strachem z existenčního ohrožení a jeho dlouhodobou strategií přežití.

Teprve když Jiří pochopil, že jeho hodnota nestojí na tom, kolik toho zvládne, kolik vydělá ani kolik toho unese, začal se měnit jeho příběh.

Nemusel už bojovat o své místo ve světě. Nemusel si zasloužit právo odpočívat. Poprvé po mnoha letech si dovolil položit otázku:

„A co vlastně potřebuji já?“

Kde je dnes

Po několika měsících spolupráce změnil způsob, jakým zachází sám se sebou.

Upravil své pracovní nastavení, začal více odpočívat a znovu do svého života vracet věci, které mu přinášejí radost. Pomaličku, krok za krokem. Dnes už neříká: „Musím to zvládnout jen já.“ Častěji se ptá: „A co teď potřebuji já?“

Neznamená to, že je jeho život bez starostí a pochybností. Znamená to ale, že už nemusí být stále silný a všechno zvládat sám.

Vyhoření mu paradoxně pomohlo zastavit se, vrátit se sám k sobě a přehodnotit způsob svého uvažování i života.

Dnes už ví, že skutečná síla někdy spočívá v tom dovolit si zastavit.

Poznáváte se v Jiřího příběhu?

Žijete také v neustálém AŽ…?

Až bude víc času. Až všechno zvládnete. Až si dovolíte myslet i na sebe.

Nemusíte čekat na okamžik, kdy vám tělo a psychika řeknou dost.

Možná právě teď nastal čas položit si jednoduchou otázku:

„A co vlastně potřebuji já?“