Změna kariéry: když úspěch přestane dávat smysl

„Mám všechno, co jsem si přála. Tak proč nejsem šťastná?“

Příběh je inspirován skutečnou klientkou z mé praxe. Z důvodu zachování anonymity bylo změněno jméno i některé rozpoznatelné detaily.

S čím klientka přišla

Jana. 46 let. Úspěšná vrcholová manažerka. Pracuje na pozici s mezinárodním přesahem, vede velký tým lidí, má krásné bydlení, rodinu a finanční jistotu. To všechno si sama vybudovala.

Když ji potkáte, pravděpodobně si řeknete, že je přesně tam, kde chtěla být a kde by spoustu lidí chtělo být.

Jenže ona tam být nechtěla. Chtěla něco jinak.

Když přišla na naše první setkání, řekla mi:

„Měla bych být šťastná. Vždyť mám všechno, co jsem si přála. Jenže už několik let cítím, že mě moje práce nenaplňuje. Vyčerpává mě. Přestává mi dávat smysl. Nebaví mě neustále něco dokazovat, obhajovat své názory, vysvětlovat, přesvědčovat a sedět na nekonečných mítinzích. Nechci takhle žít dalších dvacet let.“

Když o tom mluvila se svým okolím, nejčastěji slyšela:

„Co by za to jiní dali!“

„Takovou kariéru přece nemůžeš zahodit.“

„Máš skvělé finanční zázemí, můžeš si dělat, co chceš.“

„Táhne ti na 50, už tě nikdo nezaměstná.“

„To tě přejde.“

Jenže ono ji to nepřecházelo.

Byla unavená. Hodně. Zmatená. A vůbec netušila, co s tím.

Nejvíc ji ale děsila jedna otázka:

„A co když odejdu a zjistím, že všichni měli pravdu?“

Co jsme spolu dělaly a proč právě tohle

Velmi brzy se ukázalo, že neřešíme změnu práce.

Řešily jsme identitu.

Za posledních dvacet let se Jana stala úspěšnou ženou, která dokázala téměř všechno, co si předsevzala. Jen si nikdy nepoložila otázku, zda to, co dělá, odpovídá tomu, kým je dnes.

Pod povrchem se skrývalo několik silných přesvědčení:

Musím všechno zvládnout sama.

Mám si vážit toho, co mám, protože jiní takové možnosti nemají.

Když tohle vzdám, co pak se mnou bude?

A především: Musím celému světu dokázat, že za něco stojím.

Poslední věta byla možná tou nejdůležitější.

V dětství totiž prožila trauma, které hluboce ovlivnilo její sebehodnotu. Měla pocit, že není dost dobrá. A tak se celý život snažila sobě i světu dokazovat opak.

Jenže jednoho dne už další úspěch nestačil. Přestalo to dávat smysl.

Využily jsme kombinaci koučinku, terapeutické práce a Ericksonovy hypnózy. Postupně jsme pracovaly nejen s jejími životními vzorci a tématem identity, ale také s velmi praktickou stránkou změny. Jaké konkrétní kroky udělat? Čeho se potřebuje pustit? Co ji skutečně naplňuje? A jak může vypadat její další profesní cesta?

Kde je dnes

Jana neodešla ze dne na den.

Změna byla postupná.

Dnes pracuje sama na sebe jako konzultantka a průvodkyně druhých lidí. Nevydělává sice tolik jako v korporaci, ale poprvé po mnoha letech říká, že její práce dává hluboký smysl jí samotné.

Přestala žít život, který vypadal dobře navenek. Začala žít život, který je dobrý především pro ni.

A možná největší změna?

Už nepotřebuje celému světu dokazovat, že za něco stojí.

Poznáváte se v Janině příběhu?

Máte pocit, že byste měli být spokojení, ale nejste?

Že už vás život, který jste si vybudovali, netěší tak jako dřív?

Že jste možná úspěšní, ale někde uvnitř vám něco chybí?

Nemusíte zahodit všechno, co jste dosud vybudovali. Někdy stačí začít hledat odpověď na otázku:

„Žiju život, který je opravdu můj?“