Žijete, nebo jen přežíváte? Když se z každého nesouhlasu stává boj

„Proč se někdy obhajujeme, útočíme nebo raději mlčíme, i když bychom chtěli reagovat úplně jinak.“

„A co se v nás děje, když místo skutečného kontaktu s druhými přebírá kontrolu strach.“

Příběh vychází ze skutečné spolupráce s klientem z mé praxe. Z důvodu zachování anonymity jsem změnila jméno i některé rozpoznatelné osobní a profesní detaily.

Znáte ten okamžik, kdy vám někdo něco vytkne a vy už v hlavě připravujete obhajobu, jako byste stáli před soudem? Nebo naopak raději mlčíte, ustoupíte a ještě večer si v duchu přehráváte všechny argumenty, které vás napadly až ve sprše?

Možná nemáte problém s komunikací. Možná jen příliš často komunikujete v režimu přežití.

Když se potřebujeme bránit, i když vlastně nemusíme

Někdo nás zpochybní. Nesouhlasí s námi. Položí nepříjemnou otázku. A v tu chvíli se v nás něco změní.

Najednou už nejde jen o pracovní rozhodnutí, odlišný názor nebo obyčejnou neshodu. Máme potřebu vysvětlovat, obhajovat se, dokazovat, že máme pravdu. Někdy zaútočíme, jindy raději ustoupíme. A někdy ztuhneme a nedokážeme říct vůbec nic.

Zvenku to může vypadat jako problém v komunikaci. Jenže uvnitř se často odehrává něco úplně jiného: pocit ohrožení.

A právě tehdy přestáváme reagovat jen na to, co se děje právě teď. Do současné situace se mohou promítat i naše starší zkušenosti, obavy a naučené způsoby, jak se chránit.

Příběh Marka

Když jste úspěšní, ale uvnitř máte stále potřebu něco dokazovat

Marek působil jako člověk, který má svůj život i práci pevně v rukou. Byl zkušený manažer, 45 let, vedl lidi, řídil důležitá jednání a rozhodoval o věcech, za které nesl odpovědnost. Komunikovat uměl. Přesto se dostával do situací, ve kterých jako by o své jistoty přicházel.

Nejvíc ho zatěžovala setkání s autoritativními lidmi, kteří zpochybňovali jeho rozhodnutí, nesouhlasili s ním nebo na něj vyvíjeli tlak. Někdy začal chrlit argumenty a obhajovat každý detail. Jindy se stáhl, ustoupil nebo raději mlčel. Podobné situace se přitom neodehrávaly jen v práci, ale také v jeho partnerském vztahu.

Postupně jsme se dostali k něčemu, co sahalo mnohem dál než k pracovním komunikačním strategiím.

Marek vyrůstal s velmi autoritativním otcem. Chtěl ho potěšit, získat jeho uznání, být dost dobrý. Jenže ať se snažil sebevíc, málokdy měl pocit, že to stačí. Dobré známky nebyly dost dobré. Vždycky se zdálo, že by mohl udělat ještě něco lépe. A tak si postupně odnesl přesvědčení, že svou hodnotu musí dokazovat.

V dospělosti už dávno nebyl tím malým klukem, který čeká na otcovo uznání. Jenže v určitých situacích se v něm znovu ozýval stejný pocit: Musím obstát. Nesmím udělat chybu. Musím dokázat, že mám pravdu.

Co jsme spolu řešili

Nestačilo vědět, co říct. Důležité bylo zvládnout to i pod tlakem.

Pracovali jsme ve dvou rovinách. Prakticky jsme si ujasňovali jeho pracovní pozici, odpovědnost a hranice. Hledali jsme způsoby, jak vyjádřit vlastní názor pevně, ale bez potřeby za každou cenu přesvědčit druhého.

Zároveň jsme se věnovali hlubším naučeným vzorcům. Marek se učil rozpoznat, co se v něm děje ve chvíli, kdy se cítí zpochybněný: jak reaguje jeho tělo, jaké myšlenky se objevují a kdy přichází potřeba bránit se nebo ustoupit.

Cílem nebylo potlačit emoce, ale získat možnost všimnout si automatické reakce a rozhodnout se, jak chce skutečně jednat.

Zlom nastal v běžném životě

Po zhruba deseti setkáních mi Marek popsal dvě situace – jednu z práce a druhou z partnerského života.

V obou se objevil známý pocit ohrožení a nutkání začít se bránit, vysvětlovat nebo ustoupit. Tentokrát si ale dokázal všimnout, co se v něm děje.

Uvědomil si: „Teď se ve mně spouští starý vzorec. Nemusím do něj znovu spadnout.“

A právě to mu umožnilo reagovat jinak. Nesouhlas mu sice stále nebyl příjemný, ale už nemusel reagovat automaticky. Mohl si vybrat, co chce říct a jak chce jednat.

Kde je dnes?

Už nemusí dokazovat svou hodnotu.

Marek se postupně naučil říkat ne bez dlouhého obhajování, nesouhlasit bez potřeby druhého přesvědčit a zůstat v kontaktu, i když mezi nimi nebyla shoda.

Zůstal stejně schopný a zodpovědný. Jen už nemusel každou pochybnost nebo nesouhlas vnímat jako zpochybnění vlastní hodnoty. Jeho okolí si začalo všímat, že komunikuje klidněji a dokáže si přirozeněji stát za svým.

Jak poznáte, že komunikujete v režimu přežití?

Režim přežití se totiž nemusí projevovat jen hádkou nebo otevřeným konfliktem. Někdy je mnohem nenápadnější:

• Potřebujete mít poslední slovo a přesvědčit druhého, že máte pravdu.
• Obhajujete každý detail, jako byste museli dokazovat, že jste neudělali chybu.
• Raději ustoupíte nebo mlčíte, i když uvnitř cítíte nesouhlas.
• Ještě dlouho po rozhovoru si přehráváte, co jste měli říct jinak.

Nejde o to své reakce odsuzovat. Většinou vznikly z nějakého důvodu a kdysi nám mohly pomáhat. Otázka je, zda nám pomáhají i dnes.

Co se v nás děje, když se cítíme ohroženi?

Když mozek vyhodnotí situaci jako ohrožující, tělo se připravuje na obranu. Někdy přitom stačí kritika, nesouhlas, autoritativní tón nebo pocit, že nás někdo zpochybňuje.

Můžeme začít bojovat, utíkat nebo ztuhnout. V komunikaci se to projevuje jako útok, přehnaná obhajoba, snaha vyhovět za každou cenu nebo neschopnost reagovat.

V takové chvíli se nám hůře přemýšlí s nadhledem a vnímá druhý člověk. Neznamená to, že neumíme komunikovat. Jen máme obtížnější přístup ke svým běžným schopnostem.

Proto nestačí znát správná komunikační pravidla. Potřebujeme také rozpoznat, co se v nás spouští, a postupně získávat možnost reagovat jinak.

Poznáváte se v Markově příběhu?

Nemusíte už jen přežívat. Můžete začít žít jinak.

Možná také víte, jak byste chtěli reagovat, ale ve chvíli, kdy na vás někdo zatlačí, jako by všechno, co víte, přestalo fungovat.

Neznamená to, že jste slabí nebo že neumíte komunikovat. Některé situace v nás spouštějí naučené reakce, které jsme si osvojili už dávno. Nemusíme jim ale zůstávat napospas.

Řešíte něco podobného?

Může se to dít v práci, v partnerském vztahu i v rodině. Možná se opakovaně obhajujete, ustupujete, přestože nechcete, nebo vás nesouhlas druhého člověka rozhodí víc, než byste si přáli.

V individuální spolupráci vám pomohu porozumět tomu, co se ve vás v těchto chvílích odehrává, a hledat nové způsoby, jak zvládat náročnou komunikaci – s větším klidem, jistotou a respektem k sobě i druhým.