Odhodlat se, nakopnout se a… dopřát si změnu

Dokonce i víte, co by vás bavilo? Ale ty strachy nepřijít o jistoty a spol. Ty vás vždycky stáhnou ze startovní čáry, přinutí zout fešácké kecky a obout zas prošoupané sandále. Jestli se ale nechcete došoupat v podřadných botách až do rakve, zkuste radši žít. Opravný pokus na život navostro už mít totiž nebudete. Navostro je to teď. A jediné, co potřebujete, je impulz.

Přijít o své jisté?

Přiznejte si prostě úplně nahatou pravdu: jste nespokojení v aktuálním stavu a umíte si to přiznat. Dokonce periodicky přemýšlíte o změně. Jen vás vždycky nakonec něco stáhne zpátky, máte obavu z novinek – nechcete přijít o jistoty.

Přestaňte donekonečna hledat na tom, co vám ve skutečnosti šeredně nevyhovuje, něco pozitivního. Protože zas není tak špatně… A máte z toho občas parádní depku, to zas jo, ale… tak dá se to vydržet, lidi jsou na tom hůř, no ne?

Tak to je cesta do pekel. Moc dobře víte, že červíček nejistoty se zas brzy ozve. Tak bacha, aby červík nedorostl do rozměrů kobry a nevyhryzal vám do srdce černou díru, která vás pohltí.

Není nutné trpět. Je jen nutné opustit fiktivní jistoty a vydat se na cestu změny. Za lepším.

Proč vlastně tak umanutě lpíme na jistotách?

Do změn se nepouštíme s nakažlivým nadšením, to jen málokdo. Setrvávat v aktuálním, důvěrně známém stavu (nebo vztahu) je přirozené. A nejen lidem. Je to naše obrana. Takhle nás „zrazuje“ naše vlastní hlava, naše nastavení mysli.

Mozek se řídí podle vzorců, jaké zná. A novinky jej vykolejí, jako by naše vnitřní GPSka najednou neměla po ruce spolehlivé souřadnice. Místo perfektně zpracované google mapy najednou nezmapovaná oblast. A bůhví co v ní žije za obludy. Proto mysl rychle servíruje varovné domněnky a obavy „to nedáš! Pohoršíš si! Drž se svého kopyta!“

A proto se tak těžko pouštíme s takovými vnitřními instrukcemi do něčeho nového. Nemáme žádnou jistotu, nemáme vyzkoušené, že to bude fungovat.

Vše je hra na kdyby

Kdyby tenkrát… a co když se stane… Zkuste tomu vyhlásit válku. Neplatí nic jiného než život TEĎ a TADY. Přítomný okamžik. A ten vám říká co, ha? Jak moc vás práce v přítomném okamžiku baví – že nic moc, říkáte?

Čeho se bojíte na změně? Jaká jsou tam rizika? A jsou reálná? Jak je můžete popřípadě ošéfovat?

Ale hlavně: CO S TÍM?

Žijeme jeden život a to je tento. Proč ho nežít naplno, tj. po svém? Jen vy sami tvoříte svůj život, nikdo jiný. I když se vám reklama na nové najky snaží nakecat, že úplně stačí pořídit si nový model kecek s fajfkou, a hnedle bude váš život fajn. Ne, nestačí to.

Jenže vlastně i ta tenisková firma vám to říká bez obalu: JUST DO IT.

Bez změn není nic.

A znáte to, žádná kaše se nejí tak horká, jak vypadá, takže:

• Hledejte v sobě upřímné odpovědi na to, co opravdu v hloubi duše chcete. Jaký život chcete žít? Na úrovni naplnění, pocitů i hmoty… Zkuste něco najít, ono to tam někde dříme jak spící drak.
• Když už víte rámcově, jaký život chcete, jaké kroky vás k němu přiblíží? Bez ohledu na cokoliv – bez ohledu na podmínky a situaci, v jaké se nyní nacházíte.
• Teď se zamyslete nad svými podmínkami a okolím – co můžete udělat s tím, abyste se ke svému cíli přiblížili? Začněte toto své okolí a podmínky ovlivňovat (třeba jen mírně, nevadí, ale něco). Každá malá změna, vykročení ze zajeté brázdy způsobí změnu parametru. A o to jde. Rozhýbe se strnulá energie. Vzpomeňte na efekt motýlích křídel.
• CO uděláte jako první? Něco udělejte, jedno co. NĚCO!

A na závěr? Povzbuzení!

Máme v životě ještě dost času, dopřejte si jej i vy. Důležité je začít mluvit sám se sebou, ujasnit si, co vlastně chceme. Aspoň plus mínus v hrubých konturách. A začít o tom mluvit, dávat možnost svým myšlenkám, aby se rozvíjely… Pak je šance, že se začnou zhmotňovat. Vlastně je to jistota. Tak se hecněte.