
Probudili jste se a zjistili, že jste v systému až po uši. Ať už v korporaci nebo kdekoliv jinde. A bere vám to energii – ne, doslova vás to vysává, lumen po lumenu. Netěšíte se do práce. Proč tam vlastně chodím? Napadá vás…
V hlavě se vám ta jednoduchá otázka přehrává jak protivná nahrávka pořádně vlezlého songu – při nasedání do auta, při cestě výtahem do kanceláře, při sprchování, sotva se večer vaše hlava dotkne polštáře. Po probuzení TAM totiž budete muset znovu, aniž by se vám podařilo najít na tu elementární otázku uspokojivou odpověď. Proč tam sakra vlastně chodím?
Zase mě nepovýšili, dali přednost jinému, přitom není lepší než já, spíš naopak! No a taky říkali, že teď nějak nejsou možnosti, že mám počkat ještě rok. Nastavený systém vás děsí. Ty slavné procesy jsou nanic. Vy to víte, navrhujete rozumné změny a oni na to, že jindy. Teď se to prý nehodí. Prostě se tady nedá nic změnit. Takže znovu – proč sem sakra chodím? Jo, kvůli platu a hypotéce na krku, vlastně. A uživit rodinu a vydělat na důchod. A to je jako všechno?! Jako fakt? Není to málo? Aspoň tohle víte s jistotou: ano, je to zatraceně málo. To není život, to je přežívání. A pořád to neodpovídá na PROČ.
Když bude nejhůř a opakovaně budete mít pocit, že už to nedáte, vaše frustrace se přiblíží kritické hladině, rozhodně sbalte saky paky a odejděte. Jinak vás to semele zcela nemilosrdně. Cesta zpět do normálu je možná, ale zdlouhavá. Vám se to ale nestane, protože přemýšlíte o svém osobním rozvoji, nevydáte své lumeny jen tak pro nějaký systém!