Zkrátka už dlouho cítíte, že byste to a tamto měli udělat. Že udělat řez je nutné, nevyhnutelné. Je vám jasné, že neudělat změnu = jít proti sobě a svým zájmům. A máte pravdu. Když budete stát sobě a svému byznysu v cestě jak zapomenutá závora na čerstvě opravené cestě, tu nádherně hladce vyasfaltovanou silnici k vyššímu růstu a vyššímu zisku si prostě neprojedete. Tak tu závoru zvedněte a vyjeďte! Nikdo jiný to za vás velmi pravděpodobně neudělá.
Brzdí vás hydra jménem NEsebedůvěra?
Při koučinku s klienty je téma “zvedání závor” menším bestsellerem. Spousta schopných lidí, kteří zastávají vysokou pozici nebo chrabře rozjeli vlastní byznys, pracuje na výbornou. Je po nich poptávka. Ale cítí, že mají na víc. Dokonce často i “vědí”, co by pomohlo udělat, aby toho dosáhli. Ale jakási magická vnitřní supersíla jim brání jít a udělat to. Ta supersíla je koktejl vrozené lidské nechuti ke změnám, nedostatečného sebevědomí, zlozvyku neužívat si uspokojení z každodenních malých úspěchů a dalších ingrediencí s vnitřní sekrecí.
Příkladem numero uno takových klientů byl ohromně šikovný grafik – říkejme mu třeba Antonín. Odešel na volnou nohu, protože si chtěl vybírat zákazníky a projekty sám. Grafické know-how měl obrovské, potřebné kontakty také, jako bonus dar od boha.
Hned od prvního dne měl Antonín zakázky a práce šla radostně od pera i klávesnice. Časem ale začal pociťovat stále větší frustraci. Došlo mu, že má tolik zakázek, že nestíhá, zákazníkům navrhuje stále vzdálenější termíny. A klienti občas nepřišli na schůzku, podklady dodali pozdě nebo v mizerné kvalitě a podobně se stavěli k placení faktur. Antonín pracoval dlooouhé hodiny, přitom stále balancoval ziskem na hraně. Místo radosti z práce víc a víc myslel na to, že řešením by bylo zvednout svou cenu – zbavil by se tím neperspektivních klientů a pracoval by méně, zato za více peněz…
Kdykoli si však klientovi měl říct o vyšší částku za své kvalitní služby, “cosi” se v něm zadrhlo. U starých zákazníků mu totiž připadalo jaksi divné vyrukovat najednou s vyšší částkou. Obával se, že druhá strana se naštve, postaví do opozice, vystaví ho smršti argumentů. U nových zákazníků se mu párkrát podařilo vykoktat nejistě vysněnou cifru, ale jakmile měl pocit, že na tváři protistrany vidí stín, začal hned překotně vysvětlovat a obhajovat se. Výsledek byl tristní a v jednu chvíli dokonce přemýšlel, že půjde zpět pod agenturu, aby nemusel toto dilema řešit.
Pak si ale stanovil jako hlavní cíl ani ne tak říct si o (zaslouženou) vyšší odměnu za svou práci, ale umět si o vyšší odměnu říct tak, aby se vnitřně cítil sebejistě, v souladu se stanovenou částkou.
Jako nástroj své změny zvolil koučink, protože mu došlo, že změna musí přijít z jeho nitra. Pochopil, že si musí za svou cenou (za svou sebehodnotou) stát, což půjde jen tehdy, když sebedůvěra bude vycházet z něho. Jen pak i zákazník bez pochyb cenu akceptuje jako adekvátní. Výsledek? Daří se! “Změna sazby” proběhla, byznys roste. Vody se pročistily, spokojenost je na straně Antonína i jeho klientů – protože je jasno. A kde je jasno, je pozitivní autorita a kdo je autorita, toho chtějí druzí následovat…
