Nejsem šťastný, měl bych být. Nechci vyhořet, chci víc…

Také si říkáte, že byste měli být šťastní a cítit vděk za vše, co máte? Ale necítíte to, místo toho cítíte výčitky. Jak to změnit?

Únava, která na člověka naskočí, ještě než do sebe kopne první ranní presso. Postupné vyhoření, až už sotva doutnáte… Cítíte se životem tak ubití, že už ani nevíte, co vlastně chcete, jak chcete žít? Semlel vás koloběh práce-rodina-děti. Došla životní energie, už jedete na zásobní zdroj zásobního zdroje. Přitom se v duchu káráte, že přece máte být šťastní, když máte práci-rodinu-děti?! Co by měli říkat třeba v Sýrii! Hm. Vyhořet umí každý. Ale znovu povstat a vylézt z popela jak Fénix chce koule. 

Vyhořet může každý. I profesionální hasič 

Víte, je to zajímavé, ale s mírou úspěchu to vlastně vůbec nesouvisí. Slýchám to od lidí všeho typu, postavení, pohlaví a profesí. Tak nějak si říkají, že by měli být šťastní a cítit vděk za vše, co mají. Ale oni to necítí, místo toho cítí výčitky. Vždyť mají tolik věcí, co většina lidí na světě nemá… 

Cítíte to v práci 

Chybí vám energie, nic vás nebaví, netěší. Možná i víte co dělat, tak to děláte. Překonáváte se, ale kýžený efekt se nedostavuje. V práci už jste nemohli dál, napjali jste své síly, udělali nějaké změny, a přesto to nestačilo. Možná jste se dokonce odhodlali a změnili práci. A že vás to stálo, panečku, energie a odvahy!

Ale pociťujete to i jinde…

A možná se to ani netýkalo pracovní sféry. Ale vztahy vám nějak haprovaly, roky jste chodili do klubu hrát squash a už vás tam pěkně štvali. Recepční byla protivná, zázemí nanic, říkali jste si, jsem sportovec, tady nejde o pozlátko… drželi jste, však tam chodíte už od vejšky. A pak jste si prostě řekli, že to nemáte zapotřebí, udělali jste změnu.

Vyskočili jste ze zaběhnuté rutiny. Gratuluji! To chtělo hodně síly…

Jenže! Nějak vám došly síly. Všichni vám říkají, jak se máte dobře. Ale vy se cítíte nanic. Prý se máte radovat, být happy. Jste zdraví, máte rodinu, nebo pěkné peníze, konečně jste udělali nějakou důležitou změnu. Máte to, co jste zdánlivě chtěli (třeba tu novou fajnovou prácičku)… ale vy se cítíte prázdní jak kelímek od jogurtu. 

A ke všemu kolem vás chodí rodina a dívá se na vás s výčitkou, že už byste se ale měli vzpamatovat, protože prostoru jste dostali dost… zatímco oni… Protože vás podrželi v době krize, ale už to stačí, krize už není, tak jedééém, hop zase na plný výkon!

Pohled z druhé strany

Dá se to pochopit, ne že ne. Rodina a vaše okolí vás drželi, jak mohli. Doufali, že bude změna. Věřili, že když se konečně odhodláte a uděláte po 20 letech změnu, bude zase vše v cajku… Chtěli vás mít opět ve své vysněné představě, jak jsou z minulosti zvyklí, protože takhle vám to všem klape a funguje, je to osvědčené. Takže jste tím martyriem pěkně prošli společně a vy jste na ně teď protivní, hnusní, nemůžete si pomoct. A celá rodina je najednou rozbitá, nechápe, co se děje, a hlavně proč se to děje.

Proč máte tyto pocity, proč se tohle děje?!

Vlastně je to hodně jednoduché: už dávno jste přestali poslouchat sami sebe. Dááávno. To, že se vám v práci (nebo kdekoli jinde) z různých důvodů už nelíbilo, jste se dozvídali sami o sobě průběžně. Jenže jste to nechtěli vyslyšet. Odmítali jste si naslouchat. 

Chtěli jste to překonat a poprat se s tím, protože překážky se mají překonávat a zvládat, že? Tohle totiž slyšíme všude už od plenek. Nehledět na své síly a potřeby moderní společnost vyznává natolik, že adoruje ty, kteří vyzývají k ničení sebe sama za každou cenu. Dokonce se o tom skládají písničky a z rádia na nás řve: Když nemůžeš, přidej víc! 

Jupí, gratuluju, pojďme se všichni vyždímat a zničit. Ať to stojí, co to stojí. 

A nejde to i jinak?

Jde. Překážky můžete překonávat a přidávat taky můžete, když to má pro vás hluboký smysl a je to v souladu s tím, kam chcete směřovat. Pak ano. A tady je zakopaný pes. Hotový bernardýn. 

V nějaké fázi našeho života najednou cítíte, že chcete být jinde. Dělat něco jinak, žít jinak. Ale to jsou takové nesmělé hlasy uvnitř vás, které neposloucháte… A hlásek slábne, až jej vůbec neslyšíte. Zato vaše frustrace roste. A vy už ani nevíte proč. Kde jen se vzala, holka jedna nenažraná?! 

Vzala se tam, kde jste přestali vnímat sami sebe a respektovat se. Tam, kde jste se od sebe odpojili a přestali se poslouchat. A v zásadě znásilnili sami sebe…

Takže co s tím? TIPY, které vám pomůžou se zas najít

• Začněte opět mluvit sami se sebou, pomyslně se vraťte k sobě, ke své podstatě. Co vám dělá radost? Nebo vám dělalo radost dřív? Můžou to být i docela obyčejné věci.
• Aktivně hledejte to, co vám dělá radost – cokoliv. Udělejte si seznam.
• A sem tam si položku ze seznamu radostí dopřejte. Jednu malou věc denně. Třeba dát si dobré kafe, s někým se vidět, projít se v parku se sousedovic čivavou… A na tu činnost se soustřeďte a užijte si ji naplno – i když je to jen patnáct dvacet minut. Koncentrujte se na ten okamžik. A až skončí, udělejte si mini rozbor sami se sebou. Že ta chvíle byla fajn?! Ten pocit si zapamatujte. A hele, máte i hezké pocity! Hurá. Malé každodenní věci vedou k velkým.
• DOVOLTE SAMI SOBĚ žít po svém, nebo k tomu hledat postupně cestu, dopřávat si radosti, které jsou vaše. Že na vás okolí divně kouká? Nechte je. Je to jejich pohled, ale vy volíte svůj dobrý pocit.
• DOVOLTE SI ČAS. Na vše. Čas je luxus. Nemusíte mít vše teď hned. Jde to i postupně. Krok za krokem si dělejte malé radosti, změny – začínáte skládat znovu svou autentickou, autorskou mozaiku. Na hodnotné věci si člověk prostě musí počkat. Raději si jednou za tři roky koupit hyper drahý heboučký svetr z kašmíru, než každou zimu tři kousavé svetry z polyesteru za pětikilo. 
• A pokud nevíte, co chcete dělat? Co byste dělali, kdybyste měli neomezené zdroje a schopnosti? A v těchto vodách hledejte.
• Když měníte práci a jste z té dosavadní vycucaní, dopřejte si velké volno, sabatikl. Tohle je důležité, okay?!
• Denně si zapisujte tři věci, které vám udělaly radost. Po týdnu a měsíci si je pročtěte jako celek. Vidíte? Děje se vám hodně dobrého. Jsou to malé věci, to ano. Ale jak už jsme si řekli a říkal to už Komenský: postupujte od jednotlivostem k celku, od malých věcí k velkým. Pouť se skládá z mnoha kroků, celek je jen suma částí.

Nezapomeňte: když neděláme, co chceme, nejsme svobodní. A pak se cítíme blbě. Čím déle tento stav trvá, tím víc jsme vycucaní a nevíme, co jsme chtěli. Předcházejte tomu. Každý den se soustřeďte alespoň na jednu věc (i maličkou), která vám dělá radost. A až vás napadne něco většího, udělejte to. Dopřejte si to! Kdy jindy než teď? Pokud z nějakého důvodu opravdu nemůžete v tuto chvíli, naplánujte si to. Hurá, máte projekt, máte plán! ☺ Jmenuje se MŮJ ŽIVOT.